Jdi na obsah Jdi na menu
 


....jsem těhotná!!!:-)

31. 5. 2008
Těhotenství probíhalo krásně. Čekala jsem na to, až začne růst bříško, pořád bylo na můj vkus moc malé, aby si ho někdo všiml, chtěla jsem se jím pyšnit. Pročítala jsem různé knížky abych se dozvěděla, jak je miminko v určitých stádiech vývoje velké, co všechno už má vyvinuté atd. Týdny utíkaly, ale já je pořád popoháněla kupředu, asi z toho těšení se, ale teď už vím, že těhotenství je pryč, a uvědomuju si i to, že pokud je to mé jediné miminko, že to bylo jen jedinkrát v mém životě.

    Termín porodu se různil. Můj odhad byl 27.prosince. Podle internetu byl 6.ledna, podle gynekologa 8.ledna a podle porodníka v porodnici 12.ledna. Věděla jsem, že to bude dřív. A tak jsem se tiše usmívala při odchodu z ordinace a podvědomí mi pravilo „příroda je mocnější než verdikt lékaře, však ono se ukáže“. Devátý měsíc měl velmi rychlý průběh a změny…moc jsem se těšila na Vánoce. Na poslední chvíli jsem ještě změnila rozhodnutí být sami, bez babičky a dědy a vzala je znovu k nám. Bylo to moc prima, 26. jsme zopakovali Štědrý den s našima. Přišla i teta Olga, má kmotra. Těsně před Vánocema mi začala růst osmička, museli odstřihnout kus dásně, aby se proklubala ven. A tak když už jsem byla v té bolesti, nechala jsem si rovnou i vyndat znamínko na zádech. Byla to taková předpříprava k porodu.  26.12. mi přijela vyndat steh má kolegyně zvěrolékařka.:-)

    Ptala jsem se jiné své kamarádky, která má určité nadpozemské schopnosti, aby mi vyložila z karet, kdy se asi Sofinka narodí. Nechtělo se mi věřit po kontrole 27.12., že to bude až toho 12., jak mi řekl lékař v porodnici u Milosrdných bratří. Karty nic neřekly, jen to, že na ní nemám chvátat a tlačit (na Sofinku), že až přijde čas, tak bude na světě. To ve mně prolomilo netrpělivé čekání a tak jsem se asi vnitřně uvolnila. Na Silvestra jsme jeli ještě za kamarádkou s miminkem. Dost mě pobolívalo břicho, jako při menstruaci, občas píchlo. To jsem ještě neměla, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude známka blížícího se porodu. Zastavili jsme se ještě u jedné kamarádky a já řídila domů, protože Kája na návštěvě degustoval  výtečné bílé víno. To bylo po deváté hodině večer.

    V televizi dávali dost stupidní silvestrovské pořady, vtipy chabého a vulgárního charakteru a písničky našich českých hvězd. Tak jsem se v deset vydala do sprchy, že si půjdu lehnout. Sotva jsem vylezla z vany, ozvalo se lupnutí a vyřinula se na zem plodová voda. Valila proudem, byla všude na zemi a taky plná osuška. Tak jsem věděla, že je to tady. Jenže už jsem taky věděla, že do půlnoci to nestihneme, takže mě čeká nižší porodné. Ale to mi to bylo šumafuk. Jelikož jsem odjezd do porodnice pustila po prohlídce porodníka z hlavy, měla jsem sice nachystané věci, ale musela jsem přecejen některé věci ještě přibalit. Myšlenky však byly dobře koncentrované a hlava čistá, takže nevznikla panika. Instruovala jsem Káju, co má donést, sbalit, udělat. Oblékla jsem se a vyrazili jsme do porodnice. Měla jsem na sobě krásný béžový kabát po mamince, která ho dostala za mé narození.:-) což mi přišlo docela vtipné, zvláště pak, když se v autě vyřinula druhá dávka plodové vody, do sedadla spolujezdce a lačně se vsakovala do mého milovaného poděděného kabátu. Třetí dávka vody uplynula před porodním sálem, kde jsme čekali na přijetí. Vykoukla sestra a řekla “posaďte se a počkejte si.”To mi přišlo docela vtipné. Řekla jsem jí, že nám odtekla plodová voda, ale opět mě poslala se posadit. Takže když se vyřinula ona třetí dávka, mávla jsem rukou, posadila se a řekla si, že on to někdo pak vytře.:-)

     Na příjmu byla neuvěřitelně příjemná paní doktorka, slovenka. Mluvila úžasně uklidňujícím hlasem. Jako anděl. Nebyla jsem vůbec otevřená. Stav shodnotili jako úplný začátek porodu. Monitorovali malé srdíčko asi další hodinu a pak nás dali na porodní box s postelí, ribstolí a porodním křeslem. Byl moc moc útulný. Píchli mi injekci na otvírání porodních cest. S ohňostroji jsem dostala i kontrakce. Zatím ne moc silné, asi po pěti minutách. Impuls se zkracoval na tři, až ve dvě hodiny ráno byly stahy po minutě. Do této chvíle jsem nevnímala uplnynulé minuty jako vleklé. Utíkalo to celkem rychle. Ovšem pak to začalo být kruté. Minuta nic, 40 až 50 vteřin kontrakce. Mezitím jsem stihla být několikrát na záchodě, z toho dvakrát na velkou. Což bylo dobře. Tím pádem mi nemuseli dělat ani klistýr ani mě nemuseli holit, protože už jsem byla z domu. Na holčičku.:-)
   
    Kája cirkuloval mezi několika činnostmi, měřením kontrakcí, otvíráním okna a nalíváním vody, protože jsem měla strašnou žízeň. Sestra tu a tam nakoukla a zkontrolovala průběh otvírání. Ve dvě zkonstatovala, že zatím nic moc, 3 až 4 cm, což je málo, navíc otékala údajně branka, protože jsem špatně dýchala a zadržovala dech a bolest. Jenže jak se poddat bolesti bez zatnutí, to už nikdo nikoho nenaučí, ono to totiž moc nejde. Instinkt velí něco jiného, než po mě chtěla porodní asistentka. Dala mi čípek, který měl znovu pomoci otvírání porodních cest. Působil rychle a účinně. Tak účinně, že jsem nevěřila, kam se ještě hranice bolesti kontrakcí může posunout. Pak jsem dvakrát po sobě zavyla jako šakal. To byl moment, kdy děťátko sestoupilo do porodních cest. V ten moment už jsem moc při sobě nebyla. Ta bolest byla tak tupě intenzivní, že jsem myslela, že jednoduše exploduju. Přiběhla sestra a řekla, že jdeme rodit. To jsem nabrala síly a stoupl adrenalin, protože jsem věděla, že se vše neodvratně blíží ke svému konci a zároveň zázračnému začátku nového života. Převedli mě na porodní křeslo a asistentka mi vysvětlila princip tlačení. Dala jsem Kájovi jeho ruku za mou hlavu, aby mi pomáhal s přitlačením k bříšku při tlačení. Několikrát jsem zatlačila do kontrakcí, ale než jsem si našla ten správný způsob, chvilku to trvalo. Asi na potřetí vykoukla hlavička a na počtvrté byla venku. Neobešlo se to bez nástřihu, ale ten jsem necítila. Jen pálení, jak se pochva roztahovala. Najednou jsem jí viděla, hlavičku s našpulenou papulkou mezi nohama. Věděla jsem, že nejhorší je pryč a teď jen ten zbytek. Zedvakrát jsem znovu zatlačila do kontrakce a ramínka a tělíčko už vyklouzly samy. Porodní asistentka byla ohromná opora. Povzbuzovala mě naprosto přesně, jak tlačit, jak dýchat, co dělat, kdy nic nedělat. Nazvala jsem jí tenkrát andělem.
    V samém zmatku zapomněl Kája fotit. Než stihl doběhnout pro foťák, byla už Sofinka skoro opečovaná. Mezitím jsme počkali na placentu, která byla už jen příjemné zahřátí. Pak přišla doktorka, slovenka a naprosto klidným a meditativním hlasem mi řekla: ”Tak to zašijeme…..”.Když jsem se jí ptala, kolik stehů tam budu mít, zamyslela se a řekla: ”No, šijeme aj viac”. V odrazu brýlí jsem jí trošičku viděla pod ruce. Už mě nic nebolelo, jen jsem zhluboka dýchala, sledovala cvrkot kolem a říkala si v duhu: ”Tak tohle je porod…?”.
    Z křesla jsem slezla, kupodivu celkem v pohodě. Lehla jsem si opět na lůžko, dali mi asi 5 velkých vložek mezi nohy, a nechali mě 2 hodiny s malou odpočívat. Přisávala jsem jí k prsu, dívala se na ní, vnímala ten nový život, nový svět, nový vztah, novou lásku….
Nic z toho se nedá dost dobře popsat.

    O půl sedmé ráno mě převedli na pokoj. Zanedlouho byla vizita, přinesli snídani a začal každodenní nemocniční frmol. Šití nebolelo, nebo jsem možná byla ještě v záplavě adrenalinu. Usnout jsem nemohla. Sofii si nechali ještě na novorozeneckém na dětskou vizitu a tak jsem měla do poledne spoustu času napsat aspoň tisíc sms. Začínal se nový den a s ním i nová kapitola mého života.

    Překvapilo mě, jak jsem neváhala a neměla problém malou obstarat. Ovšem pocit, že máme sesternu hned vedle, byl silně uklidňující. Dívala jsem se na ní dlouhé hodiny. Začly návštěvy a hned tu byl znovu Kája s maminkou. Další dny přicházely další a další návštěvy, přicházely další a další gratulace. Druhý den nastala určitá krize. Sofinka měla hlad, ale já stále neměla žádné mléko. Plakala a já jí neměla co dát. Byl to ten nejstrašnější pocit na světě. Plakala jsem jako želva. Ani před sestrami jsem pláč neutajila. Byly mi takovou oporou….dávala jsem malé v noci injekční stříkačky s glukozou na zasycení. Hltala je jako divá. Třetí den ráno konečně přišlo mlíčko. Byla jsem zase nejšťastnější maminka pod sluncem. Nemohla jsem se dočkat odchodu z porodnice. Večer jsem mívala hlad, večeře byl sporé, často jsem dojídala večeři svých spolubydlících.:-) Jedna z nich si s miminkem nevěděla moc rady, po císařském řezu jí ho dali až den před mým odchodem. Tu noc jsem kvůli tomu spala jen 2 hodiny. Odchod z porodnice provázela slabá nejistota, protože nikde vedle nemáme žádnou sesternu.:-) Musela jsem ještě dopřipravit pár věcí. Byla jsem opravdu vyčerpaná. Pomalu jsem dospávala deficit, zvykala si s malou na nové prostředí, na určitý rytmus domácnosti.